Z HISTORIE OBCE ÚBORSKO (OBERZKA, AUBORSKA, AUBORSKO) | OBEC BĚHAŘOV

Tento text zveřejňujeme s laskavým svolením pana Vladimíra Strnada, který z vlastní iniciativy posbíral, sepsal a v knižní podobě vydal historii obce Úborsko. 

Z historie obce Úborsko (Oberzka, Auborska, Auborsko)

Schallerova Topographie des Königreichs Böhmen z roku 1789 na str. 43 uvádí: „16)Auborska, so auf der Karte unter dem Namen Oberzka angemerkt ist, sammt einem Meyerhofe v 20 N.“. V Sommerově Das Königreichs Böhmen z roku 1839 je na str. 87: „Auborska, jednu hodinu severně od Bystřice, dominikální ves s osmnácti domy s 116 Němci, přifařená k Janovicím, má jeden emfyteutizovaný dvůr Maierhof * a jeden mlýn.“.

Statek Úborsko byl součástí panství Bystřice nad Úhlavou a společně s panstvím měnil i majitele. V období 1491 až 1720 ho vlastnili Kocové z Dobrše, v roce 1623 byl konfiskován Bohuslavovi Kocovi z Dobrše a prodán jeho bratru Krištofovi Kocovi z Dobrše. Pak se dostal do vlastnictví hrabat z Palmu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byl vlastníkem hrabě Karl Josef II. Palm-Gundelfingen. Po jeho smrti v roce 1814 zdědil panství jeho syn kníže Karl Josef Franz. V roce 1839 se panství stalo majetkem knížecího rodu Hohenzollern-Singmaringen. V jeho vlastnictví zůstalo až do poloviny dvacátého století.

Úborsko bylo přifařeno k Loučimi a od roku 1794 k Janovicím. Ve společných loučimských matrikách s Pocinovicemi, Běhařovem, Mileticemi, Dlažovem a dalšími vesnicemi bylo česky nazýváno Auborska, latinsky pak Villa Auborskiana (dvůr Úborsko). V pozdějších zápisech je uváděn název Auborsko a po roce 1900 Úborsko. Foneticky je název totožný. Au se dříve četlo jako dlouhé u.

Matriční zápisy v období od roku 1707 až 1794 zaznamenaly v Úborsku jediný sňatek. Uršula, dcera Wolfganga Straky, šafáře z úborského dvora, se v roce 1766 provdala za Tomáše Altmana z Bystřice. Ve stejném období se tu narodilo jen několik dětí v rodinách pasáků (ovčáků) a v roce 1779 šafáři Janu Jiřímu Koppovi a jeho manželce Margaretě syn Bartoloměj. Vesměs se jednalo o děti zaměstnanců poplužního dvora. Po roce 1700 žil v úborském mlýně mlynářský rod Baierů.

Emfyteutizační** smlouvou z roku 1797 byl takřka celý úborský poplužní dvůr prodán Václavu Nowakovi z Opálky. Jen malé množství pozemků koupili jiní zájemci. V průběhu dalších několika let se vystřídalo více majitelů. V roce 1812 získali dvůr bratři Josef a Ondřej Mlezinové. Jejich otec Ondřej byl sedlákem v Mrákově. Josef a Ondřej Mlezinové v roce 1829 rozprodali pozemky i budovy, většinou předchozím nájemcům, a odešli z Úborska. Ondřej Mlezina zemřel v roce 1833 ve Stříbrném mlýně, kde pracoval jako mlynář. Již v roce 1817 koupil část polí a č.p.2 František Schwarz z Roku u Sušice. Rod Schwarzů vlastnil úborský hostinec U Kramářů až do roku 1935. Ke dvoru patřil také mlýn ležící pod soutokem Chodské Úhlavy a Úhlavy (Angel). Mlýn byl dříve nazýván mlýnem svatého Petra a Pavla podle kaple stojící u mlýna. Na Müllerově mapě z roku 1720 je Úborsko označeno Obertzka vedle Dubowalhota sua Eichen. Pod Úborskem je na mapě mezi několika rybníky znak značící kapli s nápisem S. Pet. Paul. Mlýn na ní označen není. Avšak nejsou na ní zobrazeny ani mlýny na Andělici, které zde v té době prokazatelně stály, včetně Stříbrného mlýna. Na mapě prvního vojenského mapování z roku 1764 až 1768 je dvůr označen Oberzka a mlýn St.Petri et Pauli. Poloha kaple nemusí být totožná s kapličkou stojící u bývalého mlýna dnes.

Půdorys dvora se stal základem dominikální vesnice. Ze tří stran byla malá náves s rybníčkem souvisle ohraničena zděnými budovami. Dnes jsou na jejich místě po pravé straně od silnice č.p.9 U Kajtánů a č.p.5 U Dudáků, dole na sebe nalepené tři stodoly a po levé straně č.p.7 U Brančáků a č.p.11 U Ševčíků. Horní hranici tvořila budova bývalé sýpky, mající dvě čísla popisná č.p.10 U Švarců a č.p.20 U Koutníků. Mimo mlýna je součástí obce i několik samot. Jsou to č.p.4 a č.p.13 U Špátů směrem k Běhařovu a dnes již neexistující č.p.18 U Fertlů na vršku nad Stříbrným mlýnem. Č.p.8 U Matýsků stávalo původně na návsi vedle č.p.5. Na svém nynější místo nad vsí se přesunulo po roce 1900. Tak jako i jinde bylo stěhování ze vsi na samoty motivováno obavou z hromadných požárů a přiblížením se k obhospodařovaným pozemkům. Č.p.21 U Krýslů před mostem přes řeku Úhlavu postavili v roce 1843, č.p.22 U Polů, č.p.23 U Pezňáků a č.p.24 U Mejtnejch po roce 1850. Mýto za použití mostu přes řeku Úhlavu se v č.p.24 vybíralo až do roku 1905.

Č.p.1 zničil požár někdy mezi lety 1865 až 1875 a stejně tak i č.p.16 přibližně v letech 1894 až 1895. Tyto domy nebyly již obnoveny. V roce 1889 byl postaven strážní domek č.p.25, německá škola č.p.26 v roce 1899 a o dva roky později obecní domek č.p.27. Po druhé světové válce zanikly č.p.12 U Andresů, č.p.14 U Kolářů, č.p.18 U Fertlů a v roce 1990 zbourali č.p.24 U Mejtnejch.

Po roce 1800 Úborsko osidlovali převážně lidé z okolních německy mluvících vesnic. Rodiny, které měly české předky, postupně splynuly s německým prostředím. Při sčítání lidu v roce 1881 se k české národnosti (bömisch) přihlásila pouze rodina mlynáře Václava Baiera. Ostatní obyvatelé Úborska uvedli jako mateřskou (obcovací) řeč němčinu (deutsch). V roce 1884 se přistěhovala do Úborska česká rodina Jana Krause z Běhařova. Při sčítání v roce 1900 se k české národnosti přihlásily rodiny Josefa Schwarze z č.p.2, Václava Osvalda z č.p.4, Václava Randy z č.p.8, Josefa Drudíka z č.p.9, Jana Lehnera z č.p.13, Františka Schwarze z č.p.14 a Josefa Smolíka z č.p.25. Většina obyvatel Úborska ovládala oba jazyky a to hlavně ve smíšených manželstvích. Koncem osmnáctého století si veřejnost začala uvědomovat, že budoucí národnostní složení obce by mohla do značné míry ovlivnit místní škola. Její charakter byl často určován úřady a politiky na úkor přání místních obyvatel. Němcům se podařilo založit školu v Úborsku v roce 1899. Úborští Češi bojovali o českou školu více jak dvacet let až do roku 1922. Největším národnostním střetnutím byly v Úborsku obecní volby dne 6. ledna 1898. Volby byly později anulovány a problémem se zabýval český i německý regionální tisk, každý ze svého úhlu pohledu. Tehdejší starosta Kryštof Linzmayer totiž zapsal do seznamu voličů několik osob, které přispěly německému hasičskému sboru finanční částkou 10 zl. a byly za to zvoleny čestnými občany Úborska. Proti tomu samozřejmě protestovali občané české národnosti.

O dlouhodobém celkem bezkonfliktním soužití svědčí to, že při odsunu německých obyvatel po druhé světové válce se občané Úborska na rabování a násilnostech nepodíleli. Což se bohužel o některých příslušnících Revolučních gard (RG) z okolních vesnic říci nedá.

Samostatnou obcí se stalo Úborsko v roce 1854. Poštovním úřadem a školou spadalo do Nýrska, přifařeno bylo k Janovicům. Občané německé národnosti se však nechávali pohřbívat v Nýrsku nebo v Hadravě. Obecní zastupitelstvo bylo devítičlenné. Byl-li starosta národnosti německé, jeho zástupce byl naopak národnosti české. Většina úborských starostů pocházela z českého rodu Schwarzů nebo německého rodu Linzmayeů. V roce 1881 byl starostou Franc Stoiec z č.p.22 a v roce 1897 Krištof Linzmayer. Jeho syn Jakub Linzmayer byl zvolen starostou v roce 1923 a jeho zástupcem se stal Rudolf Švarc. Po volbách v roce 1927 si funkce prohodili. Volba starosty se zapíjela společně buďto v české hospodě U Kramářů č.p.2 hostinského Švarce, nebo v německé hospodě U Krýslů č.p.21 hostinského Linzmayera. Také tanečních zábav se účastnily obě národnosti společně. U Kramářů je organizovala česká Národní Jednotou Pošumavská*** a U Krýslů německý hasičský sbor. Rudolf Švarc v roce 1935 prodal č.p.2 a starostou se stal opět Jakub Linzmayer. V roce 1938 byl starostou zvolen Josef Osvald z č.p.4. Za války od roku 1940 byl vládním komisařem Jan Metzner z č.p.11. Čechy i Němci byl pro svoji loajálnost respektován. Společné soužití obou národností ukončila až druhá světová válka. Odsun německých obyvatel probíhal v Úborsku od května do konce léta 1946. Týkalo se to celkem deseti usedlostí: č.p.5, č.p.11, č.p.12, č.p.15, č.p.18, č.p.19, č.p.20, č.p.21, č.p.22 a č.p.23. Předsedou prozatímního národního výboru se stal v roce 1945 Emanuel Drudík, po jeho rezignaci učitel Václav Šup a pak František Bečvář. V roce 1946 byl zvolen Antonín Treml. Václav Pavlovič z č.p.22 předsedal místnímu národnímu výboru od roku 1948 do roku 1957. Po něm nastoupil Bohumil Růžek z č.p.19. Od roku 1960 je Úborsko částí obce Běhařov. Předsedou MNV Běhařov byl v roce 1960 zvolen Josef Kocián.

V roce 1920 bylo v ČSR nařízeno vést obecní kroniky. Tohoto úkolu se ujal mlynář Josef Ludvík. Narodil se v Mochtíně v roce 1894. Jeho rodiče koupili mlýn v Poleni. Tam chodil Josef Ludvík do školy, později navštěvoval pokračovací hospodářskou školu v Chudenicích. U otce se vyučil mlynářskému řemeslu. Jeho matka Františka, rozená Hartlová, pocházela z petrovického mlýna. Po návratu z první světové války se Josef Ludvík v roce 1921 oženil s dcerou úborského mlynáře Marií Baierovou. V Úborsku vykonával funkci předsedy Národní Jednoty Pošumavské. Jeho kronika popisuje dění v Úborsku mezi lety 1922 až 1963. Je uložena v okresním archivu v Klatovech.

V německém hasičském sboru se organizovali až do roku 1930 i členové české národnosti. Od roku 1921 mu velel František Seidl z č.p.6. V květnu 1930 byl založen český hasičský sbor. Prvním českým velitelem se stal Václav Lehner z č.p.13. Při této příležitosti ocenili hasiči čestným diplomem nejstaršího z dvanácti členů sboru Jan Lehnera, otce velitele. Do sboru přijali i občany německé národnosti. V roce 1936 zvolili velitelem úborského hasičského sboru učitele Karla Votrubu.

Chodit do školy měli možnost děti z Úborska po roce 1800 pouze do německé školy v Bystřici nebo do české v Pocinovicích. V roce 1880 vznikla česká škola v Běhařově. Do ní se přihlásilo také dvanáct českých dětí z Úborska. Již v roce 1897 požádala česká část obyvatel Úborska c.k. zemskou školní radu v Praze o zřízení české školy. Jejich žádosti však nebylo vyhověno. Naopak německá školní expozitura byla v Úborsku zřízena v roce 1899. Tím však přišla bystřická německá dvojtřídní škola o osmnáct úborských žáků a byla proto přeměněna na školu jednotřídní. Slavnostně byla německá škola v Úborsku otevřena 5. listopadu 1899. Tuto německou školu navštěvovali i některé české děti. V roce 1922 byla založena česká menšinová škola. Český učitel Karel Votruba bydlel v německé škole. Učit se začalo od 1. září 1922 v sále hostince pana Rudolfa Švarce v č.p.2. Žáků z Úborska, Dubové Lhoty a Nových Pocinovic bylo 15. V roce 1923 zanikla německá škola pro nedostatek dětí a tak se česká škola přemístila od Švarců do č.p.26. Karel Votruba se také zasloužil o zřízení české mateřské školy v roce 1923 v č.p.8 U Matýsků. V roce 1939 byly obě české školy zrušeny. České děti chodily za protektorátu do obnovené německé školy a také do české školy v Dubové Lhotě. Po válce vystřídala v Úborsku německou školu opět škola česká, která fungovala až do roku 1951, kdy byla definitivně zrušena. Bývalá školní budova sloužila do roku 1960 za sídlo místnímu národnímu výboru. Později v ní bydleli zaměstnanci JZD.

Obyvatelé Úborska byli vesměs zemědělci. Všechny zemědělské práce se prováděly ručně. Žací a secí stroje si začali rolníci pořizovat až po první světové válce. Několik z nich si společně s dalšími z Dubové Lhoty pořídilo v roce 1928 mlátičku s benzinovým motorem. Strojníkem byl kovář Jakub Hůrka z Dubové Lhoty. V padesátých letech dlouho odmítali úborští hospodáři vstoupit do JZD. Nátlakem a vyhrůžkami k tomu byli přinuceni až v roce 1957. Předsedou JZD se stal Václav Pavlovič z č.p.22. V roce 1960 se spojili s Dubovou Lhotou a Běhařovem. Za tímto účelem byla obec Běhařov převedena z působnosti domažlického okresu do okresu klatovského. Společné JZD se sídlem v Běhařově dostalo název JZD 8. březen, podle dne konání ustavující schůze. Jeho prvním předsedou byl zvolen Svatopluk Vocelka z Běhařova.

Úborsko bylo před první světovou válkou a v období první republiky přibližně stejně velkou vesnicí jako sousední Dubová Lhota. Mělo však od roku 1888 výhodu železniční zastávky, kterou využívali i občané Běhařova a Nových Pocinovic. V Dubové Lhotě začaly stavět vlaky až v roce 1937. Tovární dělníci, kteří v Úborsku bydleli, mohli tak za prací dojíždět do Klatov nebo Kdyně. Do Nýrska se chodilo pěšky. František Steyer z Nových Pocinovic č.p.206 U Cihlářů dojížděl vlakem až do plzeňské Škodovky. Je samozřejmé, že se cestující cestou na vlak nebo od vlaku zastavovali na občerstvení v úborských hospodách.

Skoro všichni živnostníci se současně živili i zemědělstvím. V Úborsku byli dva šenkýři, jeden mlynář, dva kameníci, kolář, několik tkalců a výběrčí mýta. Kameníci se dostali do Úborska v souvislosti se stavbou železnice. Při zájezdní hospodě U Krýslů č.p.21 byla i kovárna. Hospoda se jmenovala po Krištofovi Linzmayerovi (v místním sudetoněmeckém dialektu se Krištofovi říkalo Krýsl). Jeho syn Jakub Linzmayer zrušil hostinskou licenci v roce 1926. Starší hospodu č.p.2 U Kramářů po několik generací vlastnil rod Švarců. Jak název napovídá, byl v domě také obchod. V sále hostince byla od roku 1922 česká škola. V roce 1935 se usedlost stala majetkem Josefa a Kateřiny Koblerových. Ještě téhož roku bylo staré stavení zbouráno a na jeho místě postaveno nové pohostinské zařízení s velkým sálem a novými hospodářskými budovami. Josef Kobler za druhé světové války hostinec několikrát pronajal a sám se věnoval zemědělství a obchodu s dobytkem. Po roce 1948 byla v jejich hostinci zřízena provozovna Jednoty. Vedoucím se stala sestra paní Koblerové Vilemína Kohoutová z Nýrska. Od roku 1960 převzala vedení pohostinství U Koblerů Terezie Jandová, rozená Koblerová. Rézinka, jak byla přáteli a hosty nazývána, byla velmi oblíbená a její provozovna byla v širokém okolí velice populární. Dnes je to penzion U Jandů.

Úborský dvůr na mapě stabilního katastru z roku 1837

 

Pozn.: Červeně vybarvené budovy jsou zděné, žluté jsou dřevěné

* Něm. der Meierhof = poplužní dvůr spravovaný šafářem

** Emfyteuze = středověká forma dědičného nájmu půdy většinou navždy

*** Národní Jednota Pošumavská byla založena v roce 1884. Usilovala o osvětové a hospodářské zvelebení jižní poloviny českého království ve smíšených oblastech a organizování českých národnostních menšin.

Vladimír Strnad, 2013